Historie obce
Historie Hartmanic do roku 1918
Na základě dnešních znalostí můžeme předpokládat, že obec Hartmanice byla osídlena až v rámci druhé kolonizační vlny v rámci tzv. hornické kolonizace.
Nejstarší písemná zmínka o obci je z roku 1437 – Hartmanic - když císař Zikmund daroval své druhé manželce Barboře Celské věnem panství Svojanov, k němuž náležely i Hartmanice. Je ale pravděpodobné, že obec vznikla již mnohem dříve, v 11. stol.
Dějiny obce i celého kraje jsou spjaty s dějinami hradu Svojanova a Bystrého. Do roku 1583 patřily Hartmanice k svojanovskému panství. Toho roku došlo k trvalému rozdělení panství na díl bysterský díl svojanovský. Hartmanice přešly trvale pod správu bysterského panství až do zrušení patrimoniální správy v roce 1848.
V dalších letech patřily do obvodu politického okresu Litovmyšl (1848 – 1855), dále do roku 1940 do politického okresu Polička, v letech 1940 – 1945 do okresu Boskovice, pak opět do okresu Polička (do roku 1960) a následně do okresu Svitavy.
Nejstarší dostupné údaje máme v pozemkové knize Hartmanic z roku 1654, kde je o obci uvedeno: „Na kopčitým a studeným položení, půda skalnatá, kamenitá a studená.“
V této době prožívali poddaní bysterského panství přetěžké doby, zuřila třicetiletá válka (1618-1648).
V prvních letech 18. století byly položeny základy nové kaple na návrší u Hartmanic.
V roce 1712 přijíždí na bysterské panství nový majitel Jakub Hanibal III., hrabě z Hohenemsu.
Mimo těžká utrpení způsobená válkou postihovaly naše předky i různé epidemie.
Roku 1713 se objevil v našem kraji mor. Do rakouské říše byla nákaza přenesena z Turecka a za krátký čas byla zachvácena morem celá země. Moru podléhal i hovězí dobytek. Ztráty byl obrovské. V Hartmanicích zemřelo 36 lidí.
V Dějinách Trpína a okolí čteme: “V tehdejší době živili se lidé v našem kraji povoznictvím. Dojížděli daleko do různých měst se zbožím. Hartmanský občan Jíra Hejtmánek z čp. 15 provozoval obchod s máslem a vejci a dovážel je do Vídně. Při jedné návštěvě v uvedeném městě požádala ho známá žena, která z obav před morem chtěla toto velkoměsto opustit, aby ji vzal s sebou. Předala mu bednu s tím, aby na smluveném místě na ni čekal. Po půldenním marném čekání vydal se na cestu k domovu. Cestou bednu otevřel a zjistil, že jsou v ní součásti oděvu, z nichž po příjezdu do Hartmanic dal šátek pacholkovi souseda Peterky. Ten jej daroval svému děvčeti, které v krátké době zemřelo a s ním dalších 36 osob.
Proto ihned byly uzavřeny hranice bysterského panství, zejména u moravských hranic u Trpína. Po sv. Václavu byly postaveny na moravských pozemcích šibenice, které hlídali strážní, lidem nazývaní „Hasačerti“. bedlivě byla střežena zemská cesta od Ústupa k Trpínu, kde zejména za noci byly činěny pokusy o překročení hranic. Odvážlivci byli chytáni a měli být na připravených šibenicích oběšeni. Stalo-li se tak, není zpráv.
O Sv. Václavu roku 1714 byly hranice uvolněny. Téhož roku na památku odvrácení moru byly postaveny sochy sv. Šebestiána a sv. Prokopa v Bystrém.“
Bylo velmi obtížné překonat bídu a zaostalost vesnického lidu. Lidé dobývali v potu tváře chléb, který byl spolu s bramborami (byly do Hartmanic poprvé přivezeny v roce 1739 z Vysokého Mýta) základní potravinou vesničanů.
V druhé polovině 18. století se výrazně zapsala do dějin našeho kraje Marie Rebeka Josefa z Harrachu, rozená z Hohenemsu. Osvícená hraběnka dala v roce 1788 rozšířit bysterskou školu i pro děti z Hartmanic.
Stojíme na začátku 19. století. Z této doby jako dokumenty života v Hartmanicích můžeme uvést 2 zápisy z roku 1804:
„Jiřík Drašar, konšel obce Hartmanice, z NO. 31 prosí vrchnostenský úřad v Bystrém, aby byl z konšelství propuštěn, protože cizího čeledína nemá a tři dny v potažní robotu v týdnu konati musí, tak že neví, zda robotě, konšeltsví nebo svému hospodářství sloužiti má. Dáno v Hartmanicích, dne 16. Julii 1804.“
„Jan Kořínek v Hartmanicích v NO. 43 žádá vrchnostenský úřad o povolení, aby svou sešlou chalupu mohl přestaviti a v ní dvě světnice proti sobě zříditi. 30. Apríle 1804.“
Těžký život našich předků v této době dokumentuje i „Rozpis vojenské dodávky v roce 1805.“ Obec Hartmanice musela odevzdat 204 rakouských měřic žita a 194 měřic ovsa. A v témže roce musela obec vyplatit 15 zlatých na výstavbu zdi kolem bysterského kostela.
V archivních záznamech z roku 1811 čteme, že: “Hartmanští sousedé z No. 25, 26 a 28 prosí hraběnku Marii Valburgu z Harrachu, aby jim milostivě odpustila připadající ouroky na rok 1811, neboť je veliké neštěstí postihlo. Dne 27. Augusti běžícího roku udeřil blesk a všechny tři jejich usedlosti do gruntu vypálil.“
Po porážce Napoleona si naši předkové na několik desetiletí oddechli od neustálých válek a s nimi spojených utrpení. Do tohoto klidu přišlo vytoužené zrušení roboty v revolučním roce 1848. Soudobý kronikář poznamenává, že: „...revolučními událostmi byli drobní lidé přivedeni z míry.“
Koncem 19. století se naši předkové dočkali uklidnění poměrů a zlepšení životních podmínek na vesnici. V Hartmanicích se začínají objevovat nové, obrozenecké tendence. Přesto, že Bystré bylo přirozeným správním a kulturním střediskem, začali představení obce prosazovat zájmy hartmanických občanů přímo ve své obci.
Významným činem bylo založení obecné školy v roce 1867. Tato událost se velmi významně zapsala do dějin obce. Můžeme jen s úctou obdivovat pokrokové snahy obecních představených, kteří i přes značné potíže dokázali zřízení školy prosadit. Pro další život obce byla škola vždy na prvním místě všech zájmů, přinesla celé vesnici a jejím obyvatelů, veliký užitek. Generace učitelů, nadšených šiřitelů pokroku, kteří se věnovali svému povolání s nadšením a ku prospěchu žáků i celé obce. Vzorně vedená Kronika obecné školy v Hartmanicích byla založena v roce 1881. Z jejich stránek na nás dýchá noblesa pánů učitelů, jejích krásný, vytříbený český jazyk a úhledné, krasopisné písmo. Dočítáme se, že učitel nejen vyučoval žáky, ale byl i dobrodincem školy. Za svoje prostředky nakupoval školní pomůcky, zakládal zahrady, sázel a staral se o památné stromy v obci, byl v obecní radě, psal kroniku a vedl knihovnu. Kromě toho byl aktivním členem Sboru dobrovolných hasičů. Dnes můžeme jen s pokorou vzpomenout těchto úctyhodných mužů a žen.
O aktivním životě v Hartmanicích se dočítáme i v dalších archivních dokumentech, a to z roku 1875, kdy se Hartmanice připojily k žádosti o zřízení Okresního soudu v Bystrém, která však nebyla příznivě vyřízena. Podobně Hartmanice společně s ostatními okolními obcemi podaly roku 1894 petici, aby byla zahájena stavba železnice z Březové přes Bystré do Poličky a dále do Litomyšle.
Další významná událost v historii obce, která zasahuje až do současnosti, bylo založení Sboru dobrovolných hasičů v roce 1886.
Do kolorit1u doby můžeme jako zajímavost zaznamenat i pobyt básníka Jaroslava Vrchlického v našem kraji. Jaroslav Vrchlický pobýval na bysterském zámku u své dcery a zetě. Celý náš kraj si zamiloval a pobyt zde zvěčnil ve svých básnických sbírkách. Chodíval na dlouhé vycházky až do Svojanova. Pří těchto cestách se rád zastavil v Hartmanicích v hostinci u Králů na sklenku. Z okolní přírody a z dějin kraje čerpal náměty pro svá díla. Pro nás nejzajímavější je Balada bysterská, kde zvěčnil bysterského správce Hoppu.
Vrchlický se rád setkával s prostými lidmi a dával se s nimi do řeči. „Jednou potkal u hartmanské kapličky jimramovského malíře pokojů. Malíř, který byl v povznesené náladě, mu vzdal svůj hold a pochlubil se mu, že také píše do novin a časopisů, domnívaje se , co tím u Vrchlického získá. „Člověče, to se dnes nevyplácí, toho řemesla nechte!“ odpověděl mu Vrchlický.“
Čas se naplnil, přišel rok 1914 a s ním 1. světová válka. S úctou vzpomínáme všech padlých hartmanických občanů. Jejich mladé životy a hrdinskou smrt připomíná pamětní deska v kapličce sv. Jana Nepomuckého.
Novodobá historie Hartmanic
Obecní kronika, kterou vedl řídící učitel Karel Paukert, zaznamenává život v obci. Dozvídáme se, že v roce 1921 byla založena nová obecní knihovna.
V polovině dvacátých let 20. století se začali obecní představení zabývat myšlenkou zavedení elektrického proudu do obce. Jednání byla složitá a zdlouhavá. Až v roce 1926 byla uzavřena smlouva s firmou Západomoravské elektrárny v Oslavanech o elektrizaci Hartmanic. Vlastní realizace probíhala rychle, práce byly zahájeny v listopadu roku 1926 a ukončeny již 6. ledna 1927.
V tomto roce byl do obce zaveden také telefon. Telefonní stanice byla na zdejším obecním úřadě.
V souvislosti s dalšími technickými vymoženostmi doby byla v roce 1930 zahájena pravidelná autobusová doprava mezi Poličkou a Olešnicí. Tím získala obec 2 krát denně spojení s okresním městem Polička.
Poválečný vývoj přinesl postupně stabilizaci poměrů. Na paměť osvobození byly vysazena jedna lípa proti staré škole a druhá u čp. 5 na památku příjezdu prvního auta se sovětskými vojáky.
V rámci budování poválečné vesnice bylo již v roce 1946 založeno v Hartmanicích strojní družstvo. Jeho účelem bylo soustředit hospodářské stroje a vypomáhat jimi členům družstva při polních pracích. Členy se staly všichni zemědělci v obci.
Nejvýznamnější akcí, která se v těchto létech realizovala, byla stavba kulturního domu (dnešní budova obecního úřadu). Stavba zahájena v červnu 1947.
V roce 1956 bylo založeno jednotné zemědělské družstvo. V současné době má rozhodující podíl na zemědělské výrobě akciová společnost AGRO VVYSOČINA Bystré.
V rámci budování obce bylo obnoveno elektrické osvětlení, vybudována kanalizace, opravena a rozšířena vodní nádrže u čp. 21, zřízen obecního rozhlasu.
Z dalších akcí uvedeme výstavbu nové zděné autobusové čekárny, začalo se budovat koupaliště, byla opravena budova MNV a požární zbrojnice.
Nejvýznamnější akcí šedesátých let dvacátého století a to byla stavba nového kulturního domu. Slavnostní otevření kulturního domu se uskutečnilo o jarní pouti v květnu 1960.
Dodnes je kulturní dům využíván pro nejrůznější akce. V širokém okolí jsou vyhlášeny hartmanické taneční zábavy, plesy a dětské karnevaly. Časté je pořádání různých divadelních vystoupení a setkání občanů.
Další velmi důležitou akcí bylo vybudování vodovodu. Po provedení všech prací byl dán do provozu na jaře 1963. V témže roce bylo rekonstruováno veřejné osvětlení.
Z dalších akcí, které vedly ke zvelebení vesnice, uvedeme opravu chodníků, regulaci potoka a výstavbu mostů, vyasfaltování silnice „Vejvozy“ do Bystrého a mnoho dalších drobnějších staveb. V roce 1968 dokončilo JZD stavbu bytovky pro 4 rodiny.
V průběhu let 1973 – 1975 byla vybudována nová prodejna smíšeného zboří Jednota. Zajišťuje zásobování občanů základními potravinami a dalším zbožím dodnes.
V sedmdesátých letech 20. století žilo v obci mnoho mladých rodin, kteří svoji bytovou otázku vyřešily výstavbou rodinných domků. V horní části vesnice, směrem k Trpínu vzniklo v této době „sídliště“ - 9 nových rodinných domků. Místní národní výbor vybudoval veškeré inženýrské sítě a zajistil vyasfaltování příjezdové komunikace. Vznikla tak nová, moderní část vesnice. V devadesátých letech 20. století provedl pan Zdeněk Horák rozsáhlou rekonstrukci čp. 8. Vznikl zde výstavný Penzion Na Vysočině.
Nové rodinné domky se stavěly i v jiných částech vesnice. Kromě toho si mnoho občanů svoje domy rekonstruovalo a opravovalo. Celkový vzhled vesnice se tak velmi zlepšil.
Současnost obce Hartmanice.
Na přelomu 20. a 21. století se buduje a zvelebuje, dochází k nebývalému rozkvětu obce. Je vybudována kompletní plynofikace celé obce, celkový vzhled je vylepšen vyasfaltováním centrální části vesnice a další místních komunikací, došlo na rozsáhlou rekonstrukci kulturního domu a budovy obecního úřadu, ve středu obce je pěkná parková úprava, k letnímu vyžití je využíváno zrekonstruované koupaliště a mnoho dalších drobnějších akcí. Obec vlastní tři samostatné vodní zdroje a tím je vyřešena otázka pitné vody pro celou vesnici i Penzion Na Vysočině. V roce 2005 byla největší akcí realizace opravy cesty „Vejvozy“ do Bystrého. Obec obhospodařuje lesů. Dosud jsme se zmiňovali o pracovních aktivitách, nyní uvedeme několik slov o kulturním a společenském životě. V roce 2001 se hartmaničtí občané aktivně zapojili do projektu Kultura evropského venkova. Hartmanice hostily část delegace z Holandska. Hosté byli ubytováni v rodinách a pro všechny bylo uspořádáno slavnostní setkání v místním pohostinství, které proběhlo ve velmi srdečné a přátelské atmosféře.
Kromě toho se rozvíjí i další kulturní a společenská činnost. Pořádají se pravidelně plesy, vítání nových občánků a různé akce pro
děti. Na hřišti se pravidelně setkávají mladí nadšení sportovci při neformálním tréninku. Během léta jsou častá setkání mládeže i občanů při posezení u ohně. Významnou událostí v roce 2002 bylo rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny Václava Klause přidělení obecního znaku a praporu. Znak - v modrém štítě s černou hlavou lípa provázaná dole pěti hvězdami, vše zlaté. Prapor – list tvoří dva vodorovné pruhy, černý a modrý, v poměru 1 : 3. Přes pruhy lípa provázená kolem kmene pěti šesticípými hvězdami, vše žluté. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Slavnostní předání starostovi obce Petru Filipovi proběhlo 25. ledna 2002 v budově Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.
Kaple sv. Jana Nepomuckého.
Na vysokém návrší západně od města Bystrého shlíží do romantických zákoutí Valburčina údolí kaple sv. Jana Nepomuckého, dnes v širokém okolí známá jako Hartmanská kaplička. Je dominantou kraje, nachází se v místě, kde byl kdysi morový hřbitůvek. V roce 1705 byly položeny základy na místě starší kaple, zasvěcené andělům strážným, a v roce 1708 byla vysvěcena bysterským farářem Bohumírem Herbstem ke cti svatého Jana Nepomuckého.
Jedná se o centrální stavbu, s klenutou kopulí a otevřeným výhledem do osmiboké věže v podobě lucerny v jejím středu. Věžičku s okny obstupují římsy. Střecha byla pokryta šindelem. V západní kruchtě, nesené valenou klenbou se nachází vchod, zdobený kamennou sochou sv. Jana Nepomuckého. Do kaple vedou po stranách ještě další schody, jižní strana má předsíň, nad niž se tyčí cibulová věžička.
Ve zvoničce nad vchodem do kaple se rozezníval zvonek z roku 1846, slitý Karlem Stanerem v Brně. Tento zvon podlehl roku 1917 rekvizici. Jeho náhradou se stal ocelolitinový zvon z roku 1918. Strany zvonu byly zdobeny reliéfem zkřížených mečů s letopočtem 1914 a reliéf letopočtu 1918. Pro měkčí úder a lepší hlas měl zvon místo železného srdce zasazen mosazný váleček. Výrobce zvonu není znám v úvahu jsou brány plzeňské Škodovy závody, nebo Vítkovické železárny.Z chrámu v Bystrém byl do kaple převezen barokní oltář. Zobrazuje sv. Jana při modlení, nad ním nesou andělé gloriolu, biret a lilii.
Rámec reliéfu tvořily sochy světců, patronů kaple sv. Václava, Vojtěcha, Víta, Zikmunda, Prokopa a Ludmily a skupinka andělů s knihou a jazykem v oblacích. Vrchol reliéfu završuje soška anděla strážného.
Interiér kaple je doplněn osmibokou kazatelnou a jednoduchými varhany. Kapale je vyzdobena obrazy svatých – Antonína, Rocha a Šebestiána, sv. Anny, Maří Magdalény a sv. Josefa. Uvedené malby jsou dílem Jana Dittmana, svitavského malíře a restaurátora.
Na východní vnější straně kaple se nachází náhrobek bysterské baronky Marie Rebeky z Hohenemsu. Marie Rebeka Josefa z Harrachu, narozena 1742, rozená z Hohenemsu, zemřela 18.dubna 1806 ve Vídni a byla pohřbena pod oltářem za velké účasti duchovenstva, šlechty a lidu, který nejvíce želel odchodu marnotratné, ale dobrotivé paní. Náhrobek dal své ochránkyni a dobroditelce zhotovit v roce 1835 její chráněnec pozdější generálporučík bavorské armády Jan Nepomuk Kunst, bysterský rodák. Náhrobek je opatřen aliančním erbem Harrachů a Hohenemsu, ale železné zábradlí a klekátko vzalo časem za své. Zapomenuto bylo i generálovo přání, aby ve výroční den hraběnčina úmrtí byla ve farním kostele v Bystrém sloužena zpívaná zádušní mše, nebo v hartmanské kapli smuteční requiem. Nápis na náhrobní desce v českém znění :“Zde odpočívá Vysokorozená paní hraběnka Marie Rebeka z Harrachu, rozená říšská hraběnka z Hohenemsu, narozená 16. dubna 1742, zemřela 18. dubna 1806 ve Vídni. Držitelka panství Hohenems, Bystré a Kunín. S vděčností věnuje v roce 1835 tento pomník své velectěné dobrotitelce v Bystrém se narodivší plukovník královského bavorského vojska Johann Nepomuk von Kunst, rytíř velkovévodského toskánského Řádu sv. Josefa.“ Na západní straně je náhrobek s pomníkem baronky Ernestiny z Langetu, poslední majitelky bysterského panství. Ernestina, svobodná paní z Langetu byla poslední držitelkou svěřenectví Hohenemsů. Kolem sebe shromažďovala skvělou společnost, nejen okolní šlechtice, ale i umělce, např. Jana Nerudu, Josefa Mánese. Díky její dobročinnosti a vlídnému jednání se za jejího života skvěl bysterský zámek jako pravé panské sídlo.
Neprovdána zemřela 22.2.1868 a s ní vymřel rod Hohenemsů po přeslici. Pochována byla podle své žádosti v hrobce u kapličky. Baronku pohřbil 27.února 1868 bysterský děkan, lidumil a vlastenec Karel Scharfenberger. Smutečního obřadu v zámku a u kaple se zúčastnila sousední šlechta, kněží, učitelé, úředníci velkostatku, občané z města i sousedních obcí a zvláště četná chudina.
Její hrob, zhotovený stavitelem Karlem Klenkem v roce 1868, zdobí železná socha krásné ženy, která svojí zdviženou paží ukazuje na městečko v údolí, jež baronka tolik milovala. Náhrobní deska je pokryta německým textem: „Hier ruhet Ernestine Reichsfreyen von Langet...“ Na náhrobním kameni, uprostřed železného plůtku, jsou erby říšského hraběcího rodu z Hohenembsu a svobodných pánů z Langetu. Na pomníku je německý text: „In tiefster Trauer, liebe Verehrung und Dankbarkeit weihen dieses Denkmal der Edelstein der Frauen! Die Hinterbliebenen.“ Volný překlad: „V nejhlubším smutku, z vřelé úcty a vděčnosti zasvěcujeme tento pomník paní z nejušlechtilejších! Pozůstalí.“
V roce 1932 byla kaple nově zastřešena a omítnuta. Její vnitřní rekonstrukce se pak uskutečnila v roce 1948, kdy byly obíleny zdi, znovu natřen a pozlacen oltář, obrazy vyčištěny od prachu.
V roce 1962 došlo na rozsáhlou rekonstrukci střechy kaple a opravu omítky. Na podzim roku 1968 bylo zavedeno elektrické osvětlení do kaple.
V roce 1994 byla vybudována lépe přístupná cesta ke kapličce.
Poslední větší oprava střechy a fasády kapličky byla uskutečněna v roce 1995.
Zdůvodnění k návrhu znaku a praporu obce
První písemná zpráva o osadě pochází z roku 1437, kdy náležela ke Svojanovu. Z r. 1939 pochází obtisk obecního razítka s postavou sv. Jana nepomuckého na mostě, s mučednickou palmou v ruce (OA Svitavy, pracoviště Litomyšl, OÚ Hartmanice, i.č. 7, kn. 4). Razítko mělo patrně svého předchůdce v podobě staršího pečetního typáře se shodným motivem, nelze to však zatím bezpečně prokázat. Jisté je, že sv. Jan Nepomucký je rovněž patronem stavebně významné barokní kaple, vystavěné na návrší nad vesnicí na místě starší kapličky v roce 1708. (Stavebníkem byl bysterský farář Herbst, byla zde pohřbena hr. Marie Rebeka z Hohenembsu, roz. Z Harrachu – Hohenembsům patřilo nedaleké Bytré.) Kaple je nejen cennou památkou, ale také nepřehlédnutelnou dominantou, jejíž půvab umocňují staré lípy rostoucí v její bezprostřední blízkostži. Návrhům zanku a praporu obce proto vévodí lípaa a pět hvězd (symbolika sv. Jana Nepomuckého), barvy byly odvozeny z rodového erbu hrabat z Hohenembsu, s niž je stavba kaple také spjata (tímto erbem byl zlatý kozorožec s černými rohy v modrém poli,)
Miroslav Pavlů, heraldik
stránky jsou optimalizovány pro rozlišení 1024*768 a více, v případě jakýchkoli potíží kontaktujte webm@stera
